Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A jsou tady zas. Nebo spíš a je tady zas. Už potřetí. Jedno z nejsevřenějších spojení pravověrné elektroniky s tvrdostí a průrazností metalu. Co je nového? Celkem dost! Rémi Gallego začal do své směsice industrialu, dubstepu, djentu, chiptube a mathcoru mnohem více než kdykoliv před tím roubovat živou kytaru a to nejen v tom smyslu, že „přiživuje“ hutnost záseky, ale rozehrává i sólové melodie.
Noví THE ALGORITHM jsou tedy o poznání víc kytaroví a živí. To samé se dá říci i o pestrosti výrazových prostředků. V mnohých ohledech má „Brute Force“ důraznější a drsnější rytmiku, kdy vás místy dvojšlapka zadupává do země jako vykosorychlostní pneumatické kladivo. Na druhou stranu tu Rémi rozehrává i atmosféričtější plochy, které rozmělňují tanečnost a soustřeďují se i na odvyprávění určitého hudebního příběhu. Skladby mají více dějovosti a jsou z mého pohledu méně zbrklé, ačkoliv je celek stále založen na neustálé hudební metamorfóze jak prostředků, tak rytmů, které se neustále proměňují a poskakují.
Jsou tu ale i vyloženě relaxační chvíle, ve kterých se v porovnání s tvrdými nasekanými beaty netlačí na pilu téměř vůbec, jako například skladba „Userspace“, což je v ostrém kontrastu s vyloženě buldozerně nasekanými podladěnými kytarami, například v meshukopíráku „Deadlock“. To jsou dva mantinely, mezi kterými zuří dynamická válka elektroniky a tvrdé kytarové hudby.
Jedna osobní poznámka. Pro mě jedna z nejlepších nahrávek tohoto roku pro sportovní účely. Skvěle se při tom plave i jezdí na kole ;).
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.